ROZHOVOR: Třešeň ze Sadu / Ukaž mi, kde žiješ, a já si budu představovat, jaký jsi | Foyer Sálu Břetislava Bakaly |7.– 20.12. 2011 Bára Alex Kašparová (*1990, Praha), tvořící pod jménem Třešeň ze Sadu, studuje grafickou školu Hellichova v Praze a klasický zpěv pod vedením Richarda Haana. Fotografie ji zajímá jako médium pro záznam okamžiku momentu a v rámci svého fotografického vývoje se snaží přijít na to, jaký okamžik je pro stisknutí spouště ten pravý. Zabývá se převážně většími fotografickými cykly a má ráda i vizualitu, která nemusí být vždy prvoplánově líbivá. Ráda pracuje s lidmi a zachycuje autentické chvíle. Fotograficky spolupracuje s pražskou DAMU, podílí se na časopise o klasické fotografii Temnokomorník. Fotografiemi ilustrovala např. časopis pro divadelní kritiku Hybris nebo časopis Kulturní Pecka. Výstava „Ukaž mi, kde žiješ, a já si budu představovat, jaký jsi“ je její třetí samostatnou výstavou.
Co Vás přivedlo k fotografii a jak vznikl Váš pseudonym Třešeň ze Sadu?
Třešeň ze Sadu není pseudonym, ale ovocné jméno. Mám jej raději, protože je chutnější a voňavější, než identifikační jméno, které mi bylo dáno, abych v tomto světě mohla formálně existovat jako fyzická osoba. S tím souvisí i to, že mé ovocné jméno mě spojuje s více subjektivním světem, který je pro mne daleko zajímavější. Co se týče jeho vzniku, na počátku byl Sad, nikoli jméno.
Co fotíte nejraději a odkud čerpáte inspiraci pro svá díla? Máte nějaký vzor?
Mým vzorem jsou všichni zajímaví lidé, kteří dělají zajímavé umělecké projekty a dělají je kvalitně na vysoké úrovni. Inspirace se pro mne objevuje na každém mém kroku. Jen musím být v rozpoložení, abych si ji dokázala dostatečně všimnout. Ráda fotím právě zajímavé lidi, u nichž pro mne není primární jejich vzhled, ale právě jejich osobnost, kterou se snažím skrze portrét zachytit.
Jak vznikla celá ta myšlenka konceptu výstavy a kolik času Vám zabralo nafocení všech fotografií?
Myšlenka vznikla při cestování. Nejlépe se mi přemýšlí, když mám prostor jen na řešení svých osobních banalit zahrnujících např. smysl života či stvoření nového projektu. Když mi k tomu před očima proplouvá krajina, je to nejlepší kombinace pro zrod něčeho nového. Portréty jsem fotila rok
a zároveň šest dnů. Dlouho mi trval vhodný výběr fotografovaných a pak organizační záležitosti spojené s focením. Focení samotné už pak bylo realizováno během šesti dnů.
Lidé figurují na spoustě Vašich fotografií v rámci tohoto konceptu. Jak je hledáte a podle čeho si je vybíráte?
Častokrát se jedná o lidi z mého okolí. Člověk je fenomén, který mne zajímá v kontextu celé své reálné působnosti. Proto se ráda věnuji i sociálním portrétům a do projektů ráda promítám sociální jevy. Tento fotografický projekt je na nich založen.
Vaše fotografie Růžový pokoj se objevila v časopise Instinkt, v oddíle 101 nejlepších česko-slovenských aktů roku 2010. Co provázelo vznik této fotografie a považujete ji za svou nejlepší?
Vznik této fotografie provázela realizace projektu Tři pokoje, jehož je Růžový pokoj součástí. Soutěže jsem se zúčastnila z recese, jelikož jsem byla iritována kvanty černobílých nekvalitních aktů nahých žen. Byla to má tichá kontroverzní zpráva všem těmto tvůrcům. S takovýmto, až absurdním, umístěním fotografie jsem opravdu nepočítala a velmi mne to pobavilo i díky tomu, že ani většina poroty netušila, že se jedná o nahého muže. Za svoji nejlepší fotografii ji rozhodně nepovažuji, tu jsem, doufám, ještě nevyfotila…
