ROZHOVOR: Amande In / Měsíc nedělí | Galerie U Dobrého pastýře | 19 10 — 30 11 2011 Absolventka pařížské akademie a původem Francouzka Amande In (1981) žije již pět let v pražském „exilu“ a v našem prostředí je známá méně než si její zajímavá tvorba zaslouží. Charakteristické jsou pro ni site-specific instalace, v nichž prostřednictvím „nesprávného“ užití všedních předmětů zkoumá divákovu percepci výstavního prostoru a uměleckého díla. Výraznou pozornost při tom věnuje lidské tělesnosti a smyslovým vjemům – zejména pachovým a chuťovým asociacím. Do jejích prací se tak opakovaně navracejí záměrně šířené vůně nebo například cukrovinky jako stavební materiál jejích prostorových intervencí. V tomto duchu se nese i její brněnská výstava, kde se vedle již dříve vzniknuvších děl objevují realizace vytvořené in-site Galerie U Dobrého pastýře.
Jak bys charakterizovala tvoji výstavu v Galerii U Dobrého pastýře?
Netypická je určitě v tom, že to je vůbec poprvé, kdy vystavuji tolik prací dohromady. Výstava je jistou retrospektivou posledních deseti let mé umělecké praxe, nebo lépe řečeno toho, co z ní zbylo. Jelikož je totiž pro mne prvotním materiálem samotný prostor, většinu mých děl není možno z místa výstavy nikam přenést. Příkladem může být vystavené dílo Mazanost, ze kterého nezbyde po konci výstavy nic. Bude zničeno.
Říkala jsi, že z mnoha tvých děl po konci výstavy nic nezbude. Proč raději netvoříš něco, co přetrvává?
Ze všeho nakonec nezbude víc než vzpomínky. Důležitá tak není fyzická přítomnost, materialita, ale právě krása našich vzpomínek, jednoho zážitku.
Tvoje díla se často zdají být neviditelná. Nebojíš se, že je návštěvníci přehlédnou?
Ne, vždy se snažím hrát si s limity toho, co lze vidět, a čemu lidé vlastně věnovat pozornost chtějí. Mezi tím je totiž velký rozdíl.
Nesnažím se vlastně ani o nějakou přeměnu materiálu, v tom smyslu v jakém tradičně rozumíme umění, podle mého názoru může samotné umístění v prostoru být mnohem důležitější. Na linii vlasů nad hlavami návštěvníků v prvním ze sálů není ani tak zásadní, že jde o vlasy a o linii, ale právě jejich umístění v prázdném prostoru galerie. Jednou z mých zásad je s materiálem pouze pohybovat, neodebírat nebo nepřidávat jej, jen jej užívat v určitém prostředí v jednoduché formě.
Do svých děl investuješ obrovské množství energie, ručně vystříhaných 10 000 kusů puzzle nebo 300 metrů spletených vlasů. Má takové množství energie nakonec nějaký smysl?
Kolik energie a času investují ženy do toho, aby se udělali krásnými. A proč? Aby potěšily muže, ale také aby na sebe upozornily. Stejně tak je to s mými díly, jde mi o to potěšit návštěvníky, ale také právě o to jej upozornit na krásu věcí, které často za krásné nepovažujeme.
Jak vybíráš materiál pro svá díla - proč vlasy, proč led, proč lístky růží?
Dětská kresba může potěšit více než zlatý prsten. Není jeden materiál cennější než jiný. Proto používám materiály každodenní, mající určitou křehkost, přehlížené, nevnímané jako umělecké. Podle mne by umění nemělo záviset na ceně produkce. Tvořit by mělo být možno i bez peněz a složité techniky z věcí, které máme okolo sebe.
Současnému umění lidé zvnějšku často nerozumí, myslíš si, že je tvoje umění pochopitelné?
Umělecké dílo není něco, čemu by se mělo porozumět. Je to pouze o snaze a věnované pozornosti na obou stranách. Je to podobně jako s láskou, kdy nejde o barvu vlasů nebo očí, ale o to, že daného člověka prostě milujeme. Výsledek je více než jen suma. Je to něco, co nelze vysvětlit, něco čemu naopak vysvětlení škodí. Lze se tomu pouze poddat.
Ptal se kurátor výstavy Michal Novotný
