Skip to Content

Nenápadný půvab brněnské buržoazie

Zajímavým projektem zakončila tuto sezónu činohra Mahenova divadla na scéně Reduty. Inspirací byl film slavného režiséra Luise Buñuela z roku 1972 Nenápadný půvab buržoazie. Režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou se však nechali inspirovat původním scénářem, na němž Buñuel spolupracoval s Jean-Claudem Carriérem, pouze volně. Zachovali jen základní nápad založený na sledu absurdních situací, které potkávají pány a dámy patřící evidentně k lepší společnosti. Všechny události mají počátek ve zcela nevinném společenském setkání v restauraci, na návštěvě a při podobných příležitostech. Buñuel s chutí domýšlí běžné situace do nesmyslných konců a často zde hraje důležitou roli přesah do snového světa. 

Nenápadný půvab buržoazie

Inscenace na prknech Reduty však nekopírovala dnes již klasický snímek španělského režiséra, ale vymýšlela si vlastní nápady i nečekaná vyústění. Tvůrci se překvapivě hladce vžili do surrealistického prostředí, ve kterém dokázali diváky překvapit i pobavit. Scéna (Marek Cpin) zůstává soustředěna kolem dlouhého stolu, k němuž herci usedají, případně se pod ním schovávají nebo po něm běhají. Děj nemá jednotící příběh a ani jej nepotřebuje. Uvolněnost, s níž se střídají motivy, umožňuje rozvinout fantazii a svéráznou, byť někdy drsnou komiku.

V rolích proměňujících se postav se setkáme s herci činoherního souboru, kteří si v Redutě už vybudovali svůj prostor (Jan Mikulášek, Zuzana Ščerbová, Petra Bučková, Jiří Vyorálek, Jiří Kniha)  i s těmi, kteří jsou tu noví nebo je známe spíše z Mahenova divadla (Dita Kaplanová, Petr Jeništa, Jakub Gottwald, Jan Hájek). Všichni se ovšem dobře vžili do světa absurdit a paradoxů.

Bohužel ne všechny scény jsou vygradovány do nečekaného a vtipného závěru. Některé ústí do bezradnosti a pomáhají si vulgaritou slovní i scénickou. Hodně živočišné erotiky samozřejmě nacházíme i u Buñuela, avšak přece jen elegantněji zvládnuté. V drsnosti některých divadelních scén je ovšem možné spatřovat skutečnost, že inscenace nezapomíná na inspiraci svérázným brněnským prostředím, kde se taky nechodí pro slovo daleko. Prostě se tu promítá stav společnosti, jak jej známe z našeho vlastního okolí, ne jak jej poznal Buñuel v Paříži.
Nicméně především je třeba ocenit tvůrčí přístup a odvahu, s nimiž se Mahenova činohra chopila této nelehké látky i to, jak si s ní poradila.

Michal Švanda