Skip to Content

Opernplatz – kde se Brno Vídni nevyrovná

Budování brněnské okružní třídy, dnes možná trochu nedoceněného urbanistického projektu, probíhalo za součinnosti s významnými vídeňskými architekty, mezi nimiž nechyběli nejvýznamnější představitelé proslulé vídeňské Ringstrasse – Ludwig von Förster, Heinrich von Ferstel či Theophil von Hansen. Někteří historici umění (tedy čeští) jsou přesvědčeni, že Brno brzy Vídeň v lecčem předstihlo a vlastně vůbec není na místě hovořit o brněnské okružní třídě jako reakci na výstavbu Ringstrasse. Spor se vede o jednotlivá data, ale dejme šanci i laickému názoru na to, co je prostě pouhým okem vidět.

Opernplatz 1907

Ve Vídni, jak už jsme kdysi zmínili, začali novou operní budovu plánovat nedlouho po zboření hradeb – v r. 1860. Slavnostně mohla být dána do užívání až v r. 1869, přičemž si na ni bodří Vídeňáci těžko zvykali a častovali ji nejrůznějšími posměšky. V Brně se o výstavbu městského divadla zasloužil starosta Gustav Winterholler, díky němuž městská rada zadala projekt i realizaci nového divadla renomované vídeňské firmě architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, tvůrcům, kteří postavili téměř padesátku divadelních budov po celé podunajské monarchii i za jejími hranicemi. Z dnešního pohledu se doba výstavby jeví až neuvěřitelně krátká – pouhých 18 měsíců. Dokončená budova byla slavnostně otevřena ve středu 14. listopadu 1882.Zatím tedy jasně vede brněnské divadlo opěvované hned od počátku nejen pro dojem

ohromujícího přepychu, ale pro technickou novinku, jíž bylo první elektrické osvětlení na starém kontinentu. Jenže samotná budova není všechno, navíc v Brně se z technických důvodů mezi štukem, lustry a plyšem hraje činohra, nikoliv opera. Vídeňané si svůj operní dům nakonec oblíbili a jsou na něj pyšní. Navíc jeho stavba vymezuje prostor, který je organickým propojením okružní třídy a náměstí. Brno má totéž, ale tak nějak nedomrle, divadlo se k hlavní třídě točí bokem a náměstí před ním zase není náměstím. Není tam sice takový dopravní zmatek jako na opravené Joštově, kde se křižují všechny druhy dopravy i ulici přecházející babičky, ale přece jen.

Svým zaobleným rohem směřuje do náměstí dům penzijní pokladny spolku průmyslových úředníků v Brně, jemuž se přezdívá Včelín. Ten je tu jedním z nejstarších, ale ještě o čtyřicet let starší je rozlehlá čtyřpodlažní budova reálky na rohu ulic Jánské a Měnínské z dílny Ludwiga von Förstera. Ve své době to byla první velká školní budova ve městě. V místech dnešního paláce Morava stával dlouho tzv. Doretův dvůr orientovaný hlavní fasádou k Mahenovu divadlu, k němuž přiléhala budova varieté. V r. 1926 tu měl být postaven hotel, ale nakonec došlo na současnou víceúčelovou stavbu s dílny Ernsta Wiesnera. Jen byla dokončena, začal kousek vedle vyrůstat Baťův obchodní dům. Tedy měl to původně být 22tiposchoďový mrakodrap podle vítězného projektu Vladimíra Karfíka, ale tekoucí písky v podloží prostor zachránily. Budova se hezky zapojila do okolí a snad se nikomu nepodaří dostavět ji do původní výšky, při vší úctě k ní i paní architektce Jiřičné.
Pokud jste začali usilovně přemýšlet, kde se vloudila chyba proti Vídni, ušetřím vám trápení. Zatím je všechno v pořádku, v přízemí Včelína je cukrárna, v paláci Morava i v Baťově paláci jsou kavárny. A vrchol dobové kvality, v přízemí historizujícího nájemného domu na nároží Kobližné a Divadelní ulice se velké oblibě se u brněnské veřejnosti těšila příjemná kavárna Opera. Dřívější Café Stadt-Theater nechala v roce 1930, právě když se začal stavět Baťův palác, modernizovat vdova po posledním majiteli Augustinu Jägerovi Anna. Najala si k tomu vynikajícího architekta Jindřicha Kumpošta a zajistila tak, že i Brno, nejen Vídeň, měla svoje Opern Café. Opera byla ve 30. letech pokládána za „nejlepší vizitku brněnského kavárnictví“.

No a jsme u toho, co mi dnes vadí. Nejdřív v této socialismem poničené kavárně Hošna prodával svoje Mercedesy a nakonec přišla Živnostenská banka, která radikální přestavbou interiéru i fasád už jen uspíšila její definitivní zánik. Nejsou už ani další ze zmíněných cukráren a kaváren, takže návštěvníku divadla, můžeš si zajít do Tesca v bývalých lahůdkách v paláci Morava nebo do levné sámošky dole v Centrumu. To, co propůjčovalo křižovatce reprezentativní charakter náměstíčka před Operou, které si nezadalo se sesterskou Vídní, je pryč. Naštěstí už tu nejsou kramářské boudy, ale umění na téma Edison situaci zachránilo jen způli. Jako pobídka jsou kolem budovy divadla jen početné tramvajové zastávky. Nikde se necourej, sedni na šalinu, kafe si dáš doma! To nenaznačuje, ale na plná ústa říká současný stav našeho Opernplatzu.

Libor Vykoupil